Výsledek hledání pro výraz
Zpět na Blog

DOBRÝ SYSTÉM ZNAMENÁ DOBRÝ TRÉNINK

"Ne všechno, co je tradiční (chtělo by se tedy říct staré či dokonce zastaralé) je špatné. Jedním takovým tradičním principem, který se používá již velmi dlouho v téměř nezměněné podobě, je tréninková jednotka."

Pod tímto odborným označením se ve skutečnosti ukrývá jeden jediný trénink, dalo by se říct třeba jedna tréninková lekce či hodina, od začátku do konce. A ačkoliv je to vlastně nejkratší organizační úsek sportovní přípravy, zároveň je to úsek klíčový. Ať už to bude v 45 minutové hodině tělocviku, nebo na nějakém dvouhodinovém workshopu v rámci parkourového tréninku na ZOHIR campu, tréninková jednotka bude mít vždy podobnou strukturu. To protože taková struktura je léty i vědeckými poznatky dokonale prověřená jako dobrá, užitečná a výhodná.

Každý trénink začíná přípravou. Ta může mít třeba v tělocviku podobu nástupu, na společném tréninku to může být skupinová porada o tom, co se bude dít, při tréninku s několika kamarády to může být třeba to, když se sejdete na místě tréninku, pozdravíte se a proberete své nejnovější úspěchy a plány na daný trénink.

Poté už přichází na řadu pohyb. Nejprve je na místě nějaké rozehřátí a základní rozhýbání. Zde se můžete setkat s různými tradičními i méně tradičními přístupy, od běhu, přes pohyb po čtyřech či skákání přes švihadlo, až po různé dynamické cviky jako jsou burpees, česky řečeno angličáky, při tréninku ve skupině to pak mohou být i různé krátké pohybové hry.

Na základní rozpohybování navazuje warmup. Více o warmupu najdete v článku Warmup: jak správně začít úspěšný trénink, zde si pouze řekneme, že se jedná o konkrétní rozehřátí částí těla a jeho přípravu na následující trénink.

Nyní už následuje samotná hlavní část tréninku, tedy důvod, proč jste na trénink přišli. Hlavní část tréninku může mít několik dalších částí, ale pokročilí sportovci, parkouristy nevyjímaje, se téměř bez výjimky v jedné tréninkové jednotce zaměřují především na jednu oblast.

Rozdělení oblastí, na které se může tréninková jednotka zaměřovat, je různé, ale asi nejčastěji používané je následující dělení na pět různých úkolů tréninku:

  1. Kondiční trénink. Takový trénink se zaměřuje na posilování, nebo třeba rozvoj rychlosti či vytrvalosti. Často se ale můžete setkat i s tím, že kondičnímu cvičení je věnovaná pouze část tréninku, zatímco hlavní úkol tréninku je jiný. Taková kondiční část je pak většinou zařazena spíše ke konci hlavní části tréninku.
  2. Nácvik. Úkolem takového tréninku je naučit se něco nového – konkrétně v parkouru to znamená, že cílem je naučit se novou techniku či trik. Ačkoliv to zní jednoduše, za naučení by nemělo být považováno zvládnutí techniky jednou či dvakrát, ale několikanásobné opakování a získání alespoň určité základní jistoty při pohybu. Za nácvik může být považováno třeba i učení se variantě nějaké techniky nebo triku. Například pokud umíte backflip, neznamená to automaticky, že umíte backflip 360 – ten je třeba naučit se, nebo nacvičit, zvlášť.
  3. Zdokonalování. To je od mírně pokročilých sportovců dále jedním z nejčastějších cílů tréninku. „Posledně jsem skočil neuvěřitelně dlouhý precision? Dnes ho skočím tolikrát, že příště už to pro mě bude hračka.“ Nebo: „Minule jsem se naučil frontflip do molitanové jámy, dneska už ho dám na rovné zemi.“ Je to prostě opakování a zlepšování nějakých triků, technik, skoků, dokud v nich nemáte opravdu jistotu.
  4. Relaxační a regenerační trénink. S tím se nejčastěji setkávají profesionální sportovci, ale i všichni ostatní mohou za regenerační trénink považovat třeba návštěvu bazénu, lehkou vyjížďku na kole nebo třeba lekci jógy – prostě něco, co člověk nedělá každý den a co mu pomůže se uvolnit a přichystat na další náročné tréninky v následujících dnech.
  5. Smíšený trénink. V něm se setkávají první tři zmíněné úkoly tréninku: nácvik nových technik, zdokonalování technik již známých, a kondiční cvičení, většinou právě v tomto pořadí. Podobným způsobem probíhá většina hlavních částí tréninkových jednotek napříč sporty, výjimku opět tvoří vrcholoví a profesionální sportovci.

Když už proběhlo to nejdůležitější, je třeba trénink nějak uzavřít. Závěrečná část tréninku je proto nejčastěji věnována lehčí aktivitě, která se postupně zpomaluje a uklidňuje. V atletických disciplínách můžete v závěrečné části najít lehké vyklusávání, v parkouru to může být třeba pomalá chůze po čtyřech po rovině. Do závěru tréninku se také zařazují cvičení dechová a kompenzační. Zařazení statického strečinku sice nemá pro trénink samotný až tak velký význam, přesto se s ním setkáte ve většině tréninkových jednotek, protože... když už jednou cvičíte a tělo je připravené, je nejlepší k tomu přidat i strečink – aspoň ho pak nemusíte dělat večer doma u počítače.

S podobným systémem tréninku se setkáte třeba i na ZOHIR campu. A třeba se budete divit, že začínáte odpolední trénink zase rozhýbáním, i když jste se už rozhýbávali ráno. Podobně – systematicky – ale přistupují k tréninku všichni, kteří to myslí vážně, ať už je jejich cílem vyhrát soutěž, nebo být silnější a užitečnější.

Pokud máte zájem dozvědět se více o tom, jak kvalitně a efektivně vést svůj trénink a jak a čím můžete konkrétně vyplnit tréninkovou jednotku, rozhodně navštivte ZOHIR camp, kde vám dobré rady a cenné informace předají nejzkušenější a nejznámější parkouristé z celé České republiky.

Komentáře
Napsat komentář Zavřít formulář pro komentář