Pokud ho někde potkáte, raději na Tomáše Tarana volejte jeho přezdívkou – Sahir – jinak se totiž může stát, že se za vámi otočí víc než jeden parkourista. Sahir je ovšem v parkouru jedinečný svou výjimečnou aktivitou nejen v tréninku, ale například také při organizování ZOHIR campů. I přestože je tak jeho program značně nabitý, udělal si čas na krátkou debatu, kde o sobě i svém úsilí prozradil více. Zde uvádíme pouze krátký textový výtah, celou nahrávku si můžete poslechnout výše.
Co je klíčový bod, na který bys chtěl upozornit, ze kterého jsi vyšel? Kde se změnil tvůj přístup k parkouru?
Parkouru jsem se začal věnovat před devíti lety [r. 2007, pozn. red], studoval jsem na osmiletém gymnáziu. U žádného sportu, který jsem zkoušel, jsem nevydržel, všude mi vadil tlak na soutěžní výkony. Byl jsem introvert, hledal jsem východisko v počítačových hrách. Pak najednou přišel parkour. Brutálně mě to chytlo. Asi po půl roce jsem pak narazil na portál Parkour.cz. Čtení různých překladů textů o parkouru mě dovedlo k zakladatelům parkouru, Yamakasi. Postupně se z myšlenky jet za nimi stával cíl – mimochodem, proto, abych mohl jet za Yamakasi do Lisses, měl jsem od rodičů podmínku mít dobré známky ve škole.
Právě návštěva Lisses byla pro mě bodem zlomu. Teprve tam jsem poznal, jaká je původní myšlenka. Že to není jen trénink jednou dvakrát týdně, ale že jde o soustavnou činnost s účelem plně ovládnout své tělo.
Jak vypadá tvůj trénink? Jak třeba vypadá tvůj běžný den?
Po návštěvě Lisses jsem trénoval každý den několik hodin. Což ale vedlo i k přetrénování a tím pádem ke zranění. Tehdy, v letech 2012-2013 jsem trénoval asi nejvíc, a z té doby pochází i mé nejznámější video Leave the Fear Behind. Poznal jsem, že jsem dosáhl určitého vrcholu, že už nepotřebuju tolik výsledků a chci být víc kreativní. Začal jsem se věnovat třeba saltům, tanci, prostě pohybu jako celku. Někde vznikla mylná představa, že už netrénuju, asi protože nedávám na internet každý měsíc nové video, ale pořád chodím na tréninky, zhruba třikrát týdně, a k tomu doplňkové aktivity.
Můj den je teď naplněn hlavně různými aktivitami kolem sportu – hlavně jde o ZOHIR camp, za kterým je opravdu spousta činností, které vůbec nejsou vidět.
Je taková činnost ještě zábavná, nebo už je to ubíjející kariéra?
Ubíjející to není. Spíš jsem ve stavu, kdy dostávám nabídky někam jet trénovat, ale už si musím vybírat, hlavně to, co je důležité a v čem vidím smysl. Čas je největší limitací, protože ke všemu ještě studuju dálkově vysokou školu.
Na to, co si lidi představí jako odpočinek, asi moc času nemáš, co?
Ani si moc nepamatuju, kdy bych si naposled jen tak sedl a díval se na film. Dřív jsem měl s odpočinkem problémy, takže teď na odpočinek dávám větší důraz. Ale radši než sedět u televize někam jdu, zkouším něco nového. Není nad aktivní relax.
Zmínil jsi ZOHIR. Jak moc je to pro tebe v životě důležité?
Je to něco, na co jsem pyšnej, stejně jako na tým. I protože to všechno vzniklo spontánně. Ale vidím v tom ohromný potenciál do budoucna, takže je to nejlepší možnost, kam teď věnovat energii a úsilí.
Kde se v tobě vzala myšlenka s tím začít?
V roce 2013 mě napadlo udělat parkourový tábor. Všechno jsme zařídili, ale teprve přímo na táboře jsem stál před padesáti lidma a pořádně ani nevěděl, co jim mám říct. To byl ten první rok. Protože lidi měli okamžitě pozitivní reakci, šli jsme do dalších kroků zodpovědně, objednali jsme překážky a podobně.
Čeho chceš se ZOHIRem dosáhnout?
Původně byl obsahem parkour, v současnosti je to spíš vzdělání a rozvoj celkově. Příjde mi to jako smysluplná činnost, protože jde o výchovu mladé generace, ukázat jim hodnoty, které si můžou vybrat. Dneska většina mladých sedí u počítače, je jim všechno jedno, a my bojujeme proti neaktivitě a lenosti. Chceme, aby lidi dělali něco, co je baví, aby byli šťastní. A na ZOHIRu se učí parkour, ale třeba i další věci, budují si správné návyky a tak dál.
Chtěl bys něco vzkázat lidem?
Asi nevěřím v talent. To nejdůležitější, co rozhoduje o úspěchu, je strategie. Pokud si zvolíte správný postup, věřím v to, že člověk může dosáhnout čehokoliv, co si usmyslí. A je jedno, jestli je to backflip, nebo se chcete dostat na vysokou školu.
A něco pro rodiče?
Určitě je třeba věnovat dětem čas a dát mu prostor. Nabídnout mu možnosti a nechat ho si, aspoň v některých věcech, vybrat. Můžete ho třeba poslat na ZOHIR camp. Jsou lidi, se kterýma to neudělá nic, ale jsou tam ti, do nichž zasejeme zrníčko a oni na sobě začnou makat a jsou vidět výsledky. Píšou mi třeba lidi z prvního ročníku, že jim konečně došlo, co jsme jim tehdy říkali...
Co bys řekl lidem, kteří by chtěli být aktivní, ale neví, jak začít?
První je chtít udělat změnu. A pak bych doporučil začít aspoň s něčím. Třeba jít s kámošema na bowling, vyjít na procházku a tak. Ale postupně. Jsou lidi, kteří třeba začnou zdravě jíst, ale po půl roce najednou zjistí, že zase žádnou dietu nedrží. To je způsobený rychlou změnou, chce to jít postupně. To platí u parkour i v životě. Postupně, dát tomu čas, pravidelnost, a ono to příjde časem.
Tomáše “Sahira” Tarana můžete vidět například ve videu Life of Professional Freerunner. Další zajímavosti se o něm dozvíte například v rozhovorech pro internetové magazíny Xman a Playtvak. A jeho činnost můžete sledovat na Facebooku, YouTube a na Instagramu.
